Není nevychovaný pes, když je vychovaný majitel.

Psychologie psů:Není nevychovaný pes, když je vychovaný majitel.

Psychologie psů

Stránky nemohou a ani nechtějí být odbornou knihou o psychologii psa. Pouze pro vás autoři zpracovali několik článků, o kterých jsou přesvědčeni, že by měl vědět každý majitel psa.Snad vám pomohou k lepšímu pochopení některého psího chování.

Vůdce smečky

Spokojenost psa mimo jiné závisí i na tom, jak pevnou a stabilní hierarchii má jeho smečka, v případě lidském jeho rodina (což ovšem pes vnímá jako smečku). Můžeme definovat rodinu tedy podle postavení – člověk alfa, beta, gama…a následuje pes jako jedinec na nejnižší příčce. Máme-li psů více, podělí se o další příčky oni a my bychom tuto hierarchii měli respektovat, ale nemůžeme žít jako dvě smečky, kdy každá z nich bude mít svého alfa – vůdce. Vždy musí být psi až za lidmi. Není-li tomu tak, je vždy v soužití nějaký problém. Jinými slovy, vůdce smečky selhal. Pes totiž vždy instinktivně vycítí, kdo je v rodině opravdový „šéf“ a chybí-li alfa vůdce zčásti nebo zcela, má pes jakoby „za povinnost“ ujmout se vůdcovství sám. Toto je většinou pravá příčina problémů mezi psem a jeho majitelem, případně psem a některým členem naší rodiny (smečky).

Vůdcem smečky se některý člověk již narodí, má svoji přirozenou autoritu, instinktivně vycítí kdy jaký povel použít, jak se právě v dané situaci zachovat. Je prostě tou alfou, ke které bude smečka vzhlížet s respektem a s láskou, a každý pes ze smečky se bude tetelit radostí, že právě on byl odměněn. Ale ani my, kteří jsme se jako alfy nenarodili nemusíme zoufat a zůstat bez pejska po celý život. Ne, my se jen musíme naučit vůdcem smečky být. Netvrdím, že je to jednoduché, sama jsem si tím prošla. Chce to jen nejen se učit, ale mít v sobě i trochu pokory k tomu, abychom přijali skutečnost, že mnozí z nás jsou prostě lepší a my se musíme (mnohdy ve zralém věku) učit. Věřte mi, stojí to ovšem za to. Soužití s milým a navíc dobře vychovaným miláčkem je prostě nenahraditelné.

Pár rad pro ty, kteří nejsou žádnou super alfou a chtějí se učit:

1. Správná volba plemene a jedince – je to snad nejdůležitější část naší nové cesty, především tam, kde si pořizujete svého prvního psa. Je nutné si uvědomit, k jakým účelům bylo plemeno šlechtěno, zda styl našeho života tomu odpovídá. Velikost plemene zde hraje rovněž určitou roli, pohlaví jedince rovněž nebývá zanedbatelné. V neposlední řadě je tu ještě povaha vybraného jedince. Bohužel často si vybíráme štěně dvěma způsoby - „on byl první, který za mnou přišel..“ aniž bychom tušili, že první za vámi přijde většinou nejvíce dominantní jedinec. Druhým způsobem bývá …“on chudinka stále seděl vzadu v koutku..“ – opět problém při výchově – často tak sedává právě nebázlivější jedinec. Z obou dvou mohou být v dospělosti vynikající pesani, ale musí mít dobrou smečku a zkušeného alfa pána.

2. Začátek výchovy musí začít okamžitě. Člověk si přinese domů štěně. Malá kulička chlupů dělá loužičky, kouká na nás dětsky nevinnými očkami a my měkneme. Malý pejsek si rychle uvědomí svoji šanci a začne se prosazovat. Tu zavrčí, když mu někdo sáhne do misky, tam se ožene, když je mu brána oblíbená hračka a volání pána, to je přece něco, nač se nesmí reagovat. Rodina se usmívá a její členové říkají: "Je malý, má na takové jednání právo, až bude větší, vychováme ho!". Hluboce se mýlí a takového psa pravděpodobně v pozdější době bez odborné pomoci nevychovají. Velmi důležitým obdobím v životě štěněte je údobí zhruba od jeho 5-6 týdnů věku do 3 měsíců. Hovoří se o období rané socializace. Právě v této době si pes uvědomuje, že existuje hierarchie smečky a učí se komunikovat. Období rané socializace je nesmírně důležité z hlediska budoucího života psa a jeho soužití s lidmi. Postavení ve smečce pes vnímá už v době, kdy žije se sourozenci a matkou. Uvědomit si je ale musí i po přechodu k novému majiteli. Štěně, kterému jeho majitel v období rané socializace umožní získání co největšího množství informací a kontaktů, bude s největší pravděpodobností jednou chytrým a vyrovnaným psem.

3. Mého psa musím vychovat já. Často se stává, že si necháme psa „vycvičit“. Ano, respektujeme tento způsob, ale pouze v případě, že již vycvičeného psa přebírá člověk, který o sobě může říci, že dokáže být tou alfou smečky. V žádném případě totiž nepomůže výcvik psa tam, kde smečce chce velet slabý jedinec. Výcvikem od někoho jiného autoritu u psa nezískáte, je nám líto ale zde musíme použít slova, která asi mnozí z vás uslyší neradi:….vycvičit potřebuje v prvé řadě člověk!

4. Uvědomění si, kdo že u nás vlastně tou alfou. Stále přežívá názor, že starám-li se o svého psa, jsem pro něj vůdce, alfou, prostě tím nej, nej. Ne pes má úplně jiný názor na věc a vybírá si svého vůdce podle „zásluh“ – či-li vůdcem je pro něj ten důsledný, spravedlivý, trpělivý, ale dominantní jedinec z naší rodiny. Ovšem stále musí platit – pes nenásleduje hned po vůdci, ale je na poslední příčce naší hierarchie! Proč tedy je nutné vědět, na jaké příčce kdo stojí, když má pes stát až poslední? Platí totiž naprosto jednoduché pravidlo: Chybí-li právě doma vůdce, musí nastoupit ten druhý, či-li beta, a tak bychom mohli pokračovat. Jen děti budou jiná kapitola. A buďte si jisti, že pes zjistí okamžitě, že alfa je například v práci a beta je slabá a už je tu zase to jeho – rychle musím se „vyškrábat“ alespoň na místo bety člověka. Ve smečce platí ještě jedno pravidlo a tou je i to, zda role vůdce smečky dovolí vůbec něco na hierarchii měnit. Či-li jinak řečeno nejsem alfou, ale superalfou, neboť ti nedovolím ani postupovat v našem uspořádání výše. Toto pravidlo je dobré využívat především ve vztahu ke starým lidem (babička apod,) a k dětem.

5. Pes by měl zůstat psem. Často u problémového psa vysledujeme dobu, kdy jeho majitel v době, kdy měl psa socializovat a vychovávat razil svoji teorii o tom, že si pořídil psa jako společníka a ne kašpárka, který bude chodit, sedat a lehat na povel. Bohužel je to ještě stále důsledek „svazarmovských“ metod minulého století, ale již dnes existuje spousta cvičáků a institucí, kde pomocí her se učí nejen pejsci, ale především jejich majitelé své miláčky vychovávat. Nemusí to být tedy o tvrdém výcviku, ale normální výchově, kterou by mohla zvládnout naprostá většina majitelů psů.

6. Poslední – desatero vůdce smečky:

1) Vůdce smečky rozhoduje o tom, kdy si hrajeme a kdy ne.

2) Vůdce smečky jí alespoň zpočátku první. Ve smečce dříve žerou výše postavení jedinci.

3) Vůdce smečky vchází do domu první. Tedy i na gauč. Občas si usmyslete, že pes na gauči nebude.

4) Vůdce smečky občas nemá náladu na mazlení, které pes vyžaduje a dá to najevo.

5) Vůdce smečky má právo vzít si kdykoliv cokoliv. I tu nejoblíbenější kost.

6) Vůdce smečky se ostatním nevyhýbá a nikoho nepřekračuje. Pokládejte mu často ruku za krk (vaši ruku bere jako tlamu,

7) Občas svého psa přimějte, aby si před vámi lehl na záda

8) Nezapomeňte, že Vy určujete trasu vycházky. Samozřejmě mu nechte i jistou dávku svobody.

9) Krmte psa občas z ruky (vaši ruku bere jako tlamu) a jste to vy kdo určuje, kdy může a kdy ne

10) Jestliže se při cvičení najednou Váš pes zapře a řekne si : "To víš blbečku, já se tady kvůli tobě asi předřu !?", nenechte ho odporovat a dosáhněte svého. Donuťte ho a znova opakujte totéž, dokud to, co chcete, neudělá sám. On to zkouší a příště by považoval za samozřejmé, že se nemusí namáhat. Berte ale v úvahu jeho momentální kondici. Když je unavený a chce spát nebo když má hlad, pak raději netrénujte a nechte psa odpočinout.

Dobrý vůdce není hodný nebo zlý, dobrý vůdce je spravedlivý!

Autor Lída

Chování psa

Vrozené chování je výsledkem dědičnosti genů, je potencionálně vytvořeno již při narození jedince. V průběhu času ale působí na organismus jednotlivé motivační činnosti a to pokaždé různou silou.

Vystavíme-li například normálně živené zvíře hladu, bude jeho motivace k hledání potravy stoupat pomalu a zpočátku bude projevovat jen neklid a agresivita přijde až později. Spustíme-li motivaci hladem u zvířete, který hlad zažívá jako častou složku svého vývoje, přijde agresivita daleko dříve, či-li jinými slovy, daleko dříve se zvíře naučí si potravu nějakým způsobem „obstarat“. Dokázaly to práce E. Trumlera, Novackého a dalších. Zevšeobecníme-li tato jejich pozorování, dá se říci, že dědičnost chování tu sice je, ale jednotlivými motivačními prvky, nebo-li výchovou, se dá chování velice významně formovat. Ovšem bez poznání zděděného chování, či-li povahových genů, nelze zodpovědně připravit motivační prvky pro jeho výchovu.

Okruhy vrozeného chování, které je třeba sledovat:

Orientační chování: používané smysly jsou čich a zrak. Čichem se pes orientuje při seznamování, při sexuálních chování, při lovení kořisti. Rozvinutý příslušný smysl je třeba využívat při výchově. Např. chrti mívají velice dobrý zrak, ostatní plemena spíše čich a ještě k tomu každý jedinec plemene je v této oblasti na různém stupni. Je tedy nutné připravit motivační prvky psovi přímo „na tělo“, či-li laicky řečeno nelze si pořídit chrta a chtít po něm především pachové práce.

Obranné chování: aktivní obrannou reakcí se dají nazvat všechny formy úniku – od ucuknutí až po klasický útěk. Nemá-li pes při aktivní obranné reakci možnost útěku, může vyústit tento stav k obrannému útoku. Pasivní obrannou nazýváme uhnutí očima, ztuhnutím psa, úplným „ztvrdnutím“. Pes se chová, jako že tam vůbec není. Při stanovování směru a metod výchovy je dobré vědět, případně které obranné chování má pes enormně rozvinuté, abychom mohli jako majitelé kvalifikovaně reagovat. Bohužel, tady se často setkáváme s neznalostí ne majitelů, nýbrž chovatelů, kteří by měli o těchto projevech nového majitele informovat.

Lovecké chování: lovecký pud je ten, který můžeme nejlépe při výchově použít k obrazu svému. Zkušenosti s „lovem“ bude mít velmi slabé například štěně vychovávané bez matky a sourozenců. Rovněž genetický předpoklad u jednotlivých plemen, a v nich i u jednotlivců je velmi rozdílný. Všeobecně se tvrdí, že u velkých plemen je neochota k přinášení kořisti větší než u malých plemen. Aportování se lépe učí malá plemena. Naše zkušenosti ukazují spíše na to, že tady hrají svoji úlohu dva faktory. Velká plemena mají spíše rozvinutý lov velké kořisti, což je smečková záležitost, kdežto malá plemena „loví“ spíš samostatně. Zase zkusím laické vysvětlení – aporty velkých plemen učím spíš pomocí závisti ve smečce, kdežto malá plemena začínají v klidném, tichém prostředí. Druhý faktor je ten, že velká plemena si spíše pořizují lidé, kteří charakterem nejsou tolik agilní a tudíž v době socializační fáze nemotivují u štěněte dostatečně lovecké chování.

Potravní chování: chování uvnitř smečky – kam patří v našem případě i člověk – ovlivňuje velmi množství, kvalita a rozdělování potravy. Rozhoduje se zde o hodnostním pořadí, o dominanci. Je to důležitý sociální jev, který nesmíme během výchovy zanedbat. Štěně se učí pomocí potravy, kam se má zařadit, kdy a ke komu si může co dovolit. Jen na nás záleží, zda u tohoto důležitého momentu zůstaneme na vrcholu smečky.

Teritoriální chování: patří mezi sociální chování a jeho význam nemůžeme zcela zanedbat, neboť někteří jedinci mají teritoriální pud velmi silný a v případě, že jej nebudeme používat jako hlídacího psa, ale jsme společenskou rodinou s mnoha návštěvami, mohla by velká teritoriální vloha mít za následek mnoho nepříjemných chvil. V tomto případě je nutné se při výchově zaměřit na potlačení tohoto zvýšeného chování.

Hierarchie ve smečce: z hlediska psů je hierarchie ve smečce důležitým faktorem pro přežití. Z našeho hlediska je důležitá především pro náš klidný smečkový život. Jde o zachování vrcholné postavení a to by neměl člověk nikdy ztratit. Již při výběru štěněte můžeme ovlivnit naši budoucí smečkovou spolupráci. Pokud jsme trochu slabší, bude asi špatné si pořídit dominantního samce či fenu, ale měli bychom sáhnout při výběru po jedinci, který má snahu po sociálním sblížení s člověkem.

Emoční chování: emoce jsou primitivní procesy organismu, kterými pes hodnotí vlivy vnějšího prostředí. Využívání emocí patří k velmi oblíbeným způsobům výchovy. Využíváme líbivých i nelíbivých emocí, ale líbivé by měli vždy převažovat a hlavně by měli zakončovat náš výchovný blok – jinak řečeno musíme vždy skončit s kladným podnětem, neboť co bylo zakončeno líbivou emocí, chce pes rád opakovat. Naopak velmi nelíbivou emocí je strach a úzkost. Strach má více méně ochrannou funkci - při dobré míře strachu se omezuje na neznámé podněty, při větším strachu nastupuje plachost, s kterou je třeba při výchově počítat a pomalu ji odstraňovat. Úzkost je téměř stabilní pohotovost k obrannému chování, což může způsobovat značné potíže, někdy až znemožňující výkon psa.

Okruhy vyjmenované u vrozeného chování nejsou zdaleka všechny, ale je to minimální základ, který by měl nový majitel vědět, než začne s výchovou. A pokud využívá rad zkušených kynologů, měl by vědět, jak tento kynolog pracuje se základy vrozeného chování.

Mnoho úspěchů při výchově a šťastných chvil s Vaším miláčkem!

Autor Lída